Martin Myšička
Martin Myšička se narodil 9.března 1970 v Příbrami. Absolvoval DAMU Praha obor herectví a MFF UK Praha, obor jaderná fyzika. V roce 1994 obdržel cenu Alfréda Radoka Talent roku.
Divadlu se věnoval již od svých třinácti let ve Staré Boleslavi jako divadelní ochotník v dětském souboru Větrník, později v souboru Dist, což je zkratka pro divadelní studio Tyl. V profesionálním divadle poprvé vystoupil v roce 1992 jako student třetího ročníku DAMU ve Studiu Labyrint v roli hraběte ve hře “Fernando Krapp mi napsal dopis” v režii Petra Lébla. Jeho profesory byli Jiří Adamíra, Luboš Pistorius, Viktor Preis a Ivan Vyskočil. Po ukončení studia působil ve Studiu Y, hostoval v divadle v Chebu, v Divadle na Zábradlí, dále byl dvě sezóny v angažmá v Národním divadle, aby po té zakotvil v Dejvické divadle, kde působí dodnes. Jak sám říká, je rád že může být spolutvůrce divadla a ne jen pouhým “žoldákem”. Na svém kontě má již přes čtyřicet divadelních rolí, jmenujme ty významnější:
Hrabě - Fernando Krapp mi napsal dopis, Studio divadla Labyrint, později Divadlo Na zábradlí
Bohumílek - Žert, satira a hlubší význam, Studio Y
Kníže Myškin - Idiot, DAMU
Don Juan - Don Juan se vrací z války, Západočeské divadlo Cheb
Alfred Almers - Eyolfek, Divadlo v Řeznické
Rytíř Des Grieux - Manon Lescaut, Západočeské divadlo Cheb
Bruce - Nevyléčitelní, Rokoko
Raskolnikov - Zločin a trest, Divadlo v Řeznické
Radúz - Radúz a Mahulena, Národní divadlo
Trofimov - Višňový sad, Národní divadlo
Významné role v Dejvickém divadle:
Ivan Alexandrovič Chlestakov - Revizor
Pan Biledew - Pazour
Orsino - Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete
Aljoša - Bratři Karamazovi,
Dennis - Lup
Andrej Karlyč Štolc - Oblomov
Moucha - Příběhy obyčejného šílenství
Herman Broder - Love Story
Joseph Schillinger - Teremin,
Básník - Šťovík, pečené brambory
Hrál ve filmech Šeptej, role Kytka
Jedna ruka netleská-psychiatr
Karamazovi-Aljoša (tento film je právě v postprodukci)
Učinkoval v televizním seriálu Černí Baroni-hrabě Šternberk
Seminář
Jelikož jsem předem nevěděl, kolik lidí a s jakými zkušenostmi se zúčastní semináře, byl jsem nucen, se připravit na více možností, jak setkání vést. Byl jsem omezen časem, poněvadž divadelní práce, ač je to dílna, či seminář vyžaduje soustavnější a dlouhodobou práci. Za hodinu a půl a nebo dvě hodiny je možné se tématu pouze přiblížit, takzvaně přivonět, případně se nechat inspirovat. Mým kritériem, jak tento čas uchopit, bylo, aby byl především přínosem pro samotné účastníky, proto jsem byl otevřený vyjít vstříc tomu, o co se budou sami zajímat.
Nakonec přišli herci z jednoho a téhož souboru, což práci usnadňovalo, odpadlo vzájemné oťukávání, překonávání komunikačních bariér. Po neformální diskusi o strastech a slastech práce amatérského souboru jsem na žádost některých herců zevrubně popsal průběh talentových přijímacích zkoušek na DAMU. (Tento rok jsem měl tu možnost je zažít tzv. z druhé strany jako člen přijímací komise) Herci se zajímali o to, jaké jsou požadavky a kritéria pro přijetí ke studiu. Díky tomu jsme mohli diskutovat o tématech jako například jak rozeznat talent a dispozice k herectví, které lze dále kultivovat a rozvíjet, a co je naopak “pouhá” naučenost bez schopnosti další proměny, reagování na okamžité impulsy.
Potom ale již nastal čas pro praktická cvičení. Bez této “tělové” zkušenosti by seminář zůstal na půl cesty. Nejprve jsme si zahráli dvě hry nejen pro pobavení, ale především pro zbystření mysli a také aby nám pomohli eliminovat zbytečné zábrany. Jedna z nich se jmenuje Zip zap a je velmi jednoduchá, vlastně téměř infantilní, což ale není vůbec na překážku, ba právě naopak. Umět “zhloupnout”, stát se “dítětem”, odložit na okamžik svoje ego a svou všednodenní identitu, stát se nástrojem…
Pak jsme si vyzkoušeli takzvané škály (což je oblíbená disciplína tzv. staré skoly), což znamená deset stupňů radosti, smutku, chladu horka apod. Je dobré tato cvičení dělat všichni najednou, aby pokud možno odpadlo, že musím někomu předvádět výsledek. Všichni si stoupnou do řady a co krok, to větší radost od jedné do desíti. Je to čas si vyzkoušet, jak radost graduje, jak se při tom mění tělesný postoj. Nutno dodat, že cílem není to ukázat zvnějšku, ale naopak pokusit se ten stav v sobě navodit a nechat se nést, co to se mnou udělá. A dále pak se nechat inspirovat vlastním tělem. Doufám, že alespoň někteří na sobě zjistili, že například největší radost nemusí znamenat, že budu skákat až do stropu a máchat rukama, ale naopak, že mě tento blažený stav může zcela znehybnit...
Další typ cvičení, je velice jednoduché. Herec se vymyslí nějakou konkrétní situaci, stav ve kterém přijde, například: stal se dneska otcem, nebo naopak čeká velmi nepříjemnou návštěvu, či se o někoho bojí. čím konkrétnější, tím lepší. Pak přijde a tzv. nic nedělá, jen se snaží v “tom” být, sedne si, přejde místnost, přemýšlí, jak to všechno dopadne atd. a pak odejde. Ostatní mu dávají zpětnou vazbu, co všechno z jeho působení přečetli. Díky této zpětné vazbě je možné zjišťovat, že už pouhou svojí přítomností něco sděluji a při tom nemusím “nic vyrábět”, že mnohdy méně je více, v tom smyslu že jakékoli ukazování, “posunčina” se stává do očí bijící nepravdou. (A platí oboustraně, mohu se učit nejen jako učinkující na scéně, ale i jako aktivní divák)
Když jsem se dotkli těchto etud, obrátil jsem nakonec pozornost opět na herecké přijímačky a to proto, že základní kvalitou divadelního herce je schopnost jednat v konkrétní dramatické situaci a být citlivý na proměnu okolností. A právě to se tam nejčastěji prověřuje. Tak jsme si na ty přijímačky tak trochu zahráli a vyzkoušeli si právě tato jednoduchá a při tom těžká cvičení, se kterými se adepti studia setkávají. Improvizované situace, kdy není dopředu dán žádný pevný text, ale pouze situace a okolnosti, například muž a žena spolu žijí, mají se rádi, on jí ale chce oznámit, že je zamilován do jiné a že odchází, ona mu chce ale prozradit sladké tajemství, že spolu čekají rodinu… Zde se herec setkává s těžkým úkolem vcítit se do situace, nevymýšlet to dopředu hlavou, ale jednat v situaci, být v tom, vycházet z partnera. Což mimo jiné vyžaduje umět se povznést nad svoje osobní zábrany a brát celou svoji psýchu emoce a životní zkušenosti jako materiál, jednoduše řečeno: jít z kůží ne trh.
Doufám, že účastníci semináře a herectví, který jsem vedl v krásném prostředí “továrny” v Krásné Lípě nepovažují čas takto strávený za ztracený, ale byl jim alespoň trochu inspirací.